Soumar: Nebezpečná cesta se solí roku 1380

Sůl a soumar

Když se řekne sůl, většina lidí ve městech vidí jen bílou hromádku na dřevěné míse vedle pecnu chleba. Vidí čisté zrnko do polévky nebo plný sud, ve kterém před zimou utopí nasolené maso. Já v soli nikdy neviděl jídlo. Když zavřu oči, vidím těžké jedlové bečky. Cítím pach koňského potu, mokré plsti a pryskyřice. A slyším stálý rytmus kovaných podkov, které krok za krokem buší do šumavské žuly.

Jmenuji se Jakub. Říkali mi Jakub ze Žernovic, ale po stezce jsem chodil tak dlouho, že mi v Pasově i v Prachaticích neřekli jinak než Soumar. Roku Božího tisíc tři sta osmdesát, kdy se stal tenhle příběh, mi táhlo na čtyřicátý rok. Mladý král Václav Čtvrtý seděl v Praze na trůně po svém otci Karlu. Ale nám v horách byl král daleko. Naše zákony nepsali písaři v Praze. Naše zákony diktovalo nebe, bahno a síla koňských hřbetů.

Byl konec října. Dny se krátily a z lesů táhl chlad, který už v noci neodcházel. To je pro soumara nejpilnější i nejtvrdší čas. Všichni v Čechách chtějí sůl na zimu, dokud sníh nezavře horské průsmyky. Kdo nenakoupí sůl do svatého Martina, bude v zimě jíst zkažené maso. Proto se tehdy v Pasově u Dunaje tlačila karavana za karavanou.

Pasov byl v těch dnech jako včelí úl. Dole v Ilzstadtu, kde se řeka Ilz vlévá do Dunaje, stály lodě ze solných dolů z Halleinu a Reichenhallu plné bílého nákladu. Ve vzduchu byl cítit pach říčního bahna, mokrého dřeva a ten ostrý dech soli, který člověku usychá na rtech jako štiplavý popel.

Pět koní

Měl jsem v řadě pět koní. Vpředu šla Ryzka, stará klisna s klidnýma očima. Na ohlávce měla zvonec z lité mosazi, koupený kdysi v Linci. Zvonec neměl cinkavý zvuk. Byl to hluboký, dutý tón, který se nesl lesem dopředu, aby soumaři z druhé strany věděli, že v úvozu někdo jde, a včas uhnuli na výhybce. Za Ryzkou šel Hnědák, pak Sivák a mladší Plavák.

Pátý kůň nebyl můj. Jmenoval se Havran. Byl to mohutný černý kůň s bílou lysinou. Patřil starému Ondřejovi z Prachatic. Ondřej byl nejstarší soumar na stezce. Chlap, který mě kdysi jako kluka naučil všemu, co vím. Jenže Ondřejovi to léto otekla kolena tak, že sotva došel ke stolu. Jeho žena na jaře zemřela a doma mu zůstaly dvě dcery a malý syn. Kdyby jeho kůň stál přes podzim naprázdno, do jara by neměli co jíst.

Večer před odjezdem za mnou Ondřej přišel. Opíral se o hůl a v očích měl strach: Jakube, vezmi Havrana s sebou. Unese dvě plné bečky. Přivez za něj jeho díl soli, ať vyplatím daň a koupím dětem mouku. Ale prosím tě. Dohlédni na něj. Kdybych o něj přišel, jsme žebráci. Nemám nic jiného než toho koně. Položil jsem mu ruku na rameno. Řekl jsem: Dávám ti své slovo, Ondřeji. Přivedu ti ho zpátky živého a zdravého. Mezi soumary nebylo smluv s pečetěmi. Podání ruky na stezce platilo víc než pergamen z radnice.

V Pasově v solnici mi městský faktor, pan Hanuš Weymuth z Prachatic, přidělil náklad. Deset velkých beček halštatské soli. Každá vážila osmdesát liber. Na každého koně připadly dvě bečky, pevně vyvážené po obou stranách soumarského sedla. K tomu kožené plachty proti dešti, konopná lana, řemeny pod ocasy koní a vlněné přikrývky pod dřevěná sedla, aby se zvířatům nerozedřely hřbety do krve.

Faktor Weymuth byl přísný měšťan s křídou a tabulkou v ruce. Když jsme bečky navazovali, řekl: Jakube, ručíš mi za každé zrnko. V Prachaticích v sobotu před večerem. Když přijdeš pozdě, platíš pokutu. A jestli nějaká bečka zvlhne nebo se ztratí, strhnu ti to ze mzdy do posledního haléře. Sůl má cenu stříbra, tak ať tě nenapadne někde zahálet. Kývl jsem, vzal otěž do ruky a vyrazil z Ilzstadtu do kopců.

Z Pasova do hor

Cesta z Pasova začíná strmým stoupáním pod hradem Oberhaus. Koně funěli a z hub jim stoupala pára. Šel jsem vedle Ryzky, ruku na jejím zpoceném krku, a poslouchal rytmus zvonce. Klap – klap – bim. Za námi se sunuli čtyři koně. Deset beček soli. Celkem osm set liber nákladu, který se na dřevěných sedlech pohupoval s každým krokem. Kdyby se náklad převážil, kůň by byl za půl dne chromý. Proto jsem každou hodinu zastavoval a zkoušel napnutí podbřišníků.

První dva dny šlo všechno dobře. Prošli jsme kolem Waldkirchenu, kde jsme přenocovali v soumarském dvoře. Koně dostali oves, já pecen suchého chleba a misku hrachu. Kolem ohně seděli Bavoři i Češi, sušily se boty a vyprávělo se o loupeživých rotách kolem hranic. Ale tělo bylo tak unavené, že jakmile jsem lehl do slámy vedle koní, spal jsem jako zabitý.

Třetího dne jsme začali stoupat k samotnému hřebeni Šumavy. Krajina kolem ztichla a zdivočela. Zmizela pole i vesnice. Kolem nás se sevřel starý, temný šumavský les. Obrovské jedle a smrky stály tak blízko u sebe, že pod ně neproniklo slunce ani v poledne. Na zemi ležely vyvrácené kmeny porostlé tlustým mechem. Vzduch tu voněl docela jinak než dole u řeky: voněl vlhkou rašelinou, jehličím a ledovým dechem skal.

Stezka tady nebyla dlážděná silnice. Byla to hluboká rýha v zemi, úvoz vymletý staletími kopyt a jarních vod. Do žulových balvanů byly vyjeté rýhy od okovaných kopyt. Když vejdete do takového úvozu, máte po obou stranách hliněné stěny vyšší než člověk, propletené kořeny, a nad sebou jen úzký pruh šedivého nebe. Kdyby se proti vám vynořila jiná karavana, neuhnete. Musí se čekat na zvuk zvonce.

Odpoledne se nebe zatáhlo ocelovou clonou. Zvedl se vítr a valil se z hřebenů jako studená řeka. Teplota padala dolů s každým krokem. Nejprve začalo drobně mžít. Ten studený déšť po chvíli promáčí i tu nejhrubší vlněnou látku. Pak se déšť změnil v krupici. Malé ledové kuličky bubnovaly do kožených plachet na bečkách a odrážely se od kamenů.

Minuli jsme zemskou hranici. Starý hraniční kůl se lvem a pasovským vlkem, zasazený do mohutného balvanu. Tady končilo panství pasovského biskupa a začínalo České království. Ale hranice v tomhle lese neznamenala žádné závory. Byla to jen čára mezi dvěma tichy.

Sníh u napajedla

Když jsme dorazili k napajedlu pod hřebenem, padal už hustý, mokrý sníh. Do dlouhých koryt tu stékala voda z horských pramenů. Zastavil jsem a koně dychtivě pili. Ryzka byla klidná, ale Havran stříhal ušima a větřil do lesa. Hladil jsem ho po mokré šíji: Klid, chlapče. Už jenom kousek. Přejdeme slatě, přejdeme most přes Vltavu a v noci budeme ve Volarech. Jenže v nitru jsem věděl, co máme před sebou.

Cesta od napajedla k Vltavě padá do širokého údolí s bezednými šumavskými slatinami. Jsou to rašeliniště plná černého bahna. V létě je to zrádná zelená louka, pod níž číhá černý kal. Pro naloženého koně je slatina jistá smrt.

Hatě přes slatinu

Jediná cesta přes močály vedla po hatích. To byly klády položené napříč přes bažinu, svázané pruty a posypané štěrkem. Celé těleso se pod vahou těl mírně pohupovalo a z mezer stříkala voda. Na suchu to byla spolehlivá stezka. Ale teď, v mokrém sněhu a ledové tříšti, se hatě proměnily v kluziště.

Šel jsem první. Ryzku jsem vedl na krátké uzdě a zkoušel každou kládu okovanou špicí hole. Zezadu se ozýval těžký dech zvířat a tlumený zvonec. Byli jsme v polovině hatí, v nejhlubším místě slatiny, kde z černých tůní trčely jen suché pahýly bříz a kolem se válela mlha páchnoucí tlejícím dřevem. A právě tam se to stalo.

Ryzka přešla bezpečně. Hnědák přešel také. Za Hnědákem přešli Sivák a Plavák. Nakonec přišel na řadu Havran. Snad mu uklouzla noha na namrzlém dřevě, nebo pod jeho vahou povolila prohnilá kláda.

Havranův pád

Ozvalo se suché, strašlivé prasknutí. Kláda se zlomila. Havranova levá zadní noha propadla skrz hatě do prázdna. Kůň ztratil rovnováhu, vyděšeně zaržál a sklouzl celým zadkem ze stezky dolů do bezedné bažiny.

Všechno se seběhlo v jediném okamžiku. Ostatní koně se zastavili, Plavák začal neklidně přešlapovat. Zařval jsem na ně, aby stáli, a Ryzku jsem uvázal k pahýlu borovice. Běžel jsem zpátky k Havranovi.

Havran ležel na boku v černém rašelinovém oku pod úrovní hatí. Bažina kolem něj mlaskala. Předníma nohama se zoufale snažil zachytit za okraj klád, drásal kůru, ale neměl oporu. A co bylo nejhorší? Byl to náklad. Dvě těžké bečky se solí působily jako olověná kotva. Spodní bečka už byla ponořená v černém kalu a táhla koně dolů. Šumavská rašelina nepustí nic, co jednou sevře. Havran ležel zkroucený na boku, z nozder mu tryskala horká pára a oči měl vytřeštěné hrůzou.

Skočil jsem k němu na kraj hatí. Nohy jsem zabořil do bahna až po stehna, ledová voda mi projela tělem jako tisíc jehel. Zkusil jsem povolit uzly. Ruce jsem měl ztuhlé mrazem. Konopná lana byla nasáklá vodou a utažená vahou beček k prasknutí. Zkoušel jsem páčit hrotem hole, rval jsem je nehty, až mi zpod lůžek tekla krev. Vůbec to nešlo. Lana byla jako z kamene.

A v tu chvíli se čas zastavil. Stál jsem v tichu hvozdu, daleko od lidí. Kolem dokola jen mlha, padající sníh a pět koní. Nebyl tu žádný svědek. Nebyl tu žádný soudce. Žádný měšťan ani faktor. Jen já, ten kůň a dvě bečky soli.

Slovo proti ztrátě

V hlavě mi proběhla chladná myšlenka: Nech ho jít. Když Havran klesne pod hladinu, vezme sůl s sebou. V Prachaticích řeknu pravdu: Byla tehdy vánice. Hatě se prolomily pod celým nákladem. Kůň zmizel v rašelině dřív, než jsem stačil cokoliv udělat. Nikdo by mi nemohl říct ani slovo. Na stezce padaly desítky koní. Byla by to vyšší moc. Nemusel bych platit škodu. A co starý Ondřej? Ondřej by plakal, ale uvěřil by mi. Dostal bych svou mzdu za čtyři náklady a měl bych své peníze na zimu.

A pak se Havran pohnul. Otočil ke mně hlavu. Jeho velké, tmavé oko se setkalo s mým. V tom oku nebyla jen bolest. Byl v něm děs a tichá výčitka. Ten kůň mi důvěřoval. Šel za mnou poslušně, řídil se mým hlasem, nesl břemeno, které jsem mu naložil, a teď čekal, co udělám. A v uších mi zazněl hlas starého Ondřeje: Dohlédni na něj. Kdybych o něj přišel, jsme žebráci. Dávám ti své slovo.

Bylo to moje slovo. Co je to vlastně slovo chlapa? Pro soumara na solné stezce bylo slovo to jediné, co skutečně vlastnil. Neměl jsem kamenný dům ani erb. Měl jsem jen své ruce, své čtyři koně a své jméno. Kdybych nechal toho koně utopit pro dvě bečky soli, mohl bych chodit po náměstí s čistým štítem před lidmi, ale před sebou samým bych navždycky věděl, že jsem porušil své slovo.

Jenže cena za záchranu byla jasná. Kdybych chtěl koně vytáhnout, musel jsem náklad odříznout. Nebylo času na rozvazování. Pokud přeříznu popruhy, bečky se skutálejí do rašeliny a sůl do sebe natáhne vlhkost. Dvě bečky soli stály skoro tolik, co jsem si vydělal za půl roku dřiny. Faktor Weymuth by mi neodpustil ani haléř. Musel bych vydat všechny groše schované v měšci na zimu.

Havran znovu zachroptěl. Bahno mu dosáhlo k nozdrám. Nebylo o čem přemýšlet. Skutečné rozhodnutí člověk neudělá počítáním grošů. Udělá ho srdcem v jediném zlomku dechu.

Sáhl jsem za pás. Můj soumarský tesák vyjel ven. Čepel byla ostrá jako břitva. Nahnul jsem se přes okraj hatí, chytil napnutý hovězí popruh a vší silou zařízl. První popruh povolil.

Obětované bečky

Horní bečka se s trhnutím uvolnila a s těžkým žuchnutím se zřítila do černého oka. Černá voda vystříkla vysoko do vzduchu a dopadla mi na obličej. Bečka zmizela pod hladinou. Pak jsem ponořil ruku do ledového bahna, nahmatal spodní provaz a řezal naslepo. Havran trhl tělem, čepel prořízla konopí a druhá bečka sklouzla do hlubiny.

V tom okamžiku, kdy z něj spadla ta strašná tíha, kůň ožil. Už ho nic netáhlo ke dnu. Zařval jsem na něj: Vstávej, chlapče, honem! Vstávej a zaber! Chytil jsem ho za ohlávku oběma rukama a vzepřel se o trámy. Havran vycítil šanci. Zaryl přední kopyta do kůry, zafrkal a zadníma nohama začal zuřivě šlapat v bahně. Byl to boj muže a zvířete proti hladové zemi. Havranův zadní bok se zachytil za trám.

Havran na hati

Kůň zabral celou vahou, vyrazil ze sebe zoufalé zaržání a vyškrábal se břichem na dřevěné hatě.

Leželi jsme tam vedle sebe na mokrém dřevě. Kůň i já. Lapali jsme po dechu. Sníh nám padal na záda a okamžitě tál. Havran se třásl po celém těle, z boků se mu kouřilo a černá rašelina z něj stékala v líných stružkách. Hladil jsem ho po mokré lysině. Šeptal jsem mu do ucha, i když mi zuby drkotaly mrazem: Máš to za sebou. Máš to za sebou, Havrane.

Když jsem se postavil, podíval jsem se do močálu. Obě bečky tam ležely. Jedna byla potopená, z druhé vytékal bělavý slaný pramínek, který mizel v rašelině. Sto šedesát liber bílého zlata. Moje půlroční práce. Všechno bylo pryč.

Na lítost ale nebyl čas. Vítr sílil a hory se ztrácely ve tmě. Havran měl odřené nohy a na boku šrám, ale kosti byly celé. Kůň mohl jít. Sundal jsem z něj zničené sedlo a hodil ho do bažiny. Z batohu jsem vytáhl suchou vlněnou přikrývku, přehodil ji koni přes hřbet a převázal provazem, aby nenastydl. Sám jsem zůstal jen v promočeném kabátci. Můj těžký plášť byl nacucaný bahnem a musel jsem ho nechat na stezce.

Cesta k Prachaticím

Zbytek cesty té noci byl jako těžký sen. Přešli jsme hatě i dřevěný most přes Teplou Vltavu, kde voda divoce hučela mezi kameny. Šel jsem pěšky až do Volar, abych v mokrých šatech a mrazu nezatuhl. Nohy mi v botách čvachtaly ledovou břečkou a v zádech mi tepala tupá bolest po zápase v bažině. Ale šel jsem. A za mnou šlo pět živých koní. Ryzka se zvoncem vpředu, Hnědák, Sivák, Plavák a vzadu prázdný, kulhající Havran.

Do Prachatic jsme dorazili v neděli dopoledne, o den později, než stálo ve smlouvě. Když jsme scházeli z Libínského sedla, mlha se roztrhla. Dole v kotlině se leskly střechy Prachatic, chráněné valem a palisádou. Od kostela svatého Jakuba zněly zvony ke mši. Město žilo svým klidným životem a nemělo tušení o tom, co se děje nahoře v hvozdech.

Prošli jsme Horní branou. Strážní na mě koukali jako na zjevení. Byl jsem černý od rašeliny a za ostatními koňmi šel Havran přikrytý vlněnou přikrývkou.

Osm beček

Zamířil jsem ke skladu soli u náměstí. Faktor Hanuš Weymuth už tam stál v kožichu. Když přepočítal bečky, úsměv mu ztuhl. Zeptal se vztekle: Dovezl jsi jen osm beček? Kde máš zbylé dvě, Jakube? Postavil jsem se před něj a neuhnul pohledem. Řekl jsem chraplavým hlasem: V rašelině na hatích za napajedlem, pane faktore. Hatě se prolomily. Kůň šel ke dnu. Přeřízl jsem popruhy, abych ho zachránil. Weymuth zrudl vztekem. Přeřízl jsi popruhy?! Hodil jsi do bláta dvě bečky soli kvůli starému koni?! Budeš to platit do posledního groše! Nedostaneš ani haléř za dovoz a ještě mi doplatíš třicet pražských grošů ze svého!

Sáhl jsem k opasku a odvázal kožený měšec se všemi úsporami: šestnáct stříbrných grošů s obrazem koruny a jménem krále Václava. Vysypal jsem je na stůl u váhy. Řekl jsem: Tady je šestnáct grošů. Můj zisk za těch osm dovezených beček si nech. Tím jsme vyrovnaní za první bečku. Na tu druhou ti na jaře odvezu dva náklady soli zadarmo. Můžeš si to nechat zapsat do městské knihy. Weymuth se na mě podíval. Jeho křik utichl. Viděl mé ruce servané do krve a mé oči. Věděl, že kdybych byl zloděj, přišel bych s historkou o loupežnících. Mlčky shrábl mince do dlaně. Řekl klidněji: V městské knize bude stát, že dlužíš čtrnáct grošů do svatého Jiří. A modli se, Jakube, aby nepřišla tuhá zima.

Otočil jsem koně a vedl je pryč z náměstí až na okraj města k malé chalupě se stájí.

Ondřejův Havran

U vrátek stál starý Ondřej v ovčí kůži, opřený o hůl. Celé dopoledne tam čekal na zvuk zvonce. Když mě uviděl, jeho pohled sjel za má záda. Uviděl Ryzku, Hnědáka a pak Havrana. Kůň kulhal, ale když ucítil domov, zvedl hlavu a radostně zařehtal. Ondřej pustil hůl do bláta, popošel ke koni a objal ho kolem krku. Ramena starého soumara se chvěla pláčem. Řekl jsem unaveně: Je celý, Ondřeji. Trochu potlučený, ale je celý. Starý chlap zvedl hlavu, viděl můj opasek bez měšce i potrhaný kabát a pochopil všechno. Když mu slzy stékaly do vousů, zašeptal: Jakube. Co jsi to udělal? Vždyť tě to zničilo... Usmál jsem se: Nezničilo. Dal jsem ti slovo, Ondřeji. A kůň je doma.

Večer jsem seděl ve své stáji. Koně stáli u žlabu, křupali horské seno a ve tmě bylo slyšet jejich klidné oddychování. Vzduch voněl sušenou trávou a koňským teplem. Byl jsem chudý. Neměl jsem u sebe ani drobný haléř. Věděl jsem, že mě čeká krutá zima, kácení stromů pro cizí lidi a na jaře těžká práce od svítání do soumraku. Ale když jsem položil ruku na teplý čumák staré Ryzky a když se ke mně přes přepážku natáhl sousedův Havran a jemně mi odfoukl do dlaně, cítil jsem v duši klid, jaký žádné peníze na světě nemohou koupit.

Co má cenu

Králové v Praze mohou mít své zlaté koruny a plné pokladnice stříbra z Kutné Hory. Mohou sepisovat zákony na drahý pergamen. Ale tady v horách se člověk měří něčím docela jiným. Měří se tím, jestli dokáže unést své břemeno. Jestli dokáže stát rovně, když se pod ním propadne svět. A hlavně tím, jestli jeho slovo dané v přítmí stáje platí i tehdy, když kolem dokola nikdo není. Vědí o něm jen Bůh, němý kůň a černá šumavská slatina.