Strojvedoucí: První vlak z Olomouce do Prahy roku 1845

Když ve čtyři ráno vylezete na plošinu mašiny, železo zebe do nohou. Chlad vám leze přes tlusté podrážky až do kříže. Od Moravy voní mlha a z olomoucké výtopny stoupá šedivý kouř ze suchého dříví.

Město ještě spalo.

Já už jsem s mosaznou mazničkou v ruce obcházel naši mašinu, krok za krokem. Jmenovala se Prag, česky Praha. Tři nápravy, dvě velká hnací kola, naleštěná mosaz na kotli a na ní ranní rosa. Pro cizího hromada železa. Pro mě živé tělo. Sáhnete na křižák, do kalíšků nalijete řepkový olej s lojem, zkontrolujete závlačky a klíny. Kdyby za jízdy jediný povolil, ocelová tyč rozseká stroj a nás smete dolů na štěrk.

V topeništi už praskalo smrkové dříví. Můj topič Antonín, chlap s rameny kováře, přikládal koks. Dělali jsme spolu tři roky na Ferdinandce z Vídně na Moravu, takže nám stačil pohled. Zkontroloval jsem vodočet – tlustou skleněnou trubku na zadní stěně kotle – a Antonín kývl. Věděl přesně, kolik vody kotel snese, aby nám pára nestrhla vodu do válců. Kotel se musí ohřívat zvolna, nýt po nýtu, jinak začnou téct trubky.

Kolem šesté se nádraží začalo plnit lidmi. Psal se srpen tisíc osm set čtyřicet pět a my stáli před první slavnostní jízdou z Olomouce přes Českou Třebovou a Pardubice do Prahy. Cesta dostavníkem trvala dva dny, člověk z něj vylezl vytřesený a zaprášený. Teď se mělo dojet za jediný den. Lidé tomu nevěřili. Kroutili hlavami a staří sedláci tvrdili, že lidem v té rychlosti ztuhne krev.

Na peróně vyhrávala kapela a bubeník bušil tak, až se plašili koně za plotem. Všude vlály prapory, páni v cylindrech, dámy se slunečníky i inženýři s napjatými tvářemi. Zahlédl jsem i vrchního inženýra Jana Pernera. Chystal se k předvojové mašině, která měla jet před námi. Mašina je namazaná. Pára drží a dojedeme v pořádku. Měl na ramenou celou trať. Věděl jsem, co pro něj ten den znamená.

Po šesté zazněl zvon. Průvodčí v zelených kabátech proběhli podél vlaku a zabouchali dveře. Za námi stálo osm vozů – první se sametem pro panstvo, za nimi druhá třída a vzadu otevřené vozy s lavicemi pod plachtou.

Otevřel jsem odvodňovací kohouty, abych vyhnal z válců vodu. S ohlušujícím zasyčením vyrazily gejzíry páry a dámy na peróně ucouvly. Chytil jsem mosaznou rukojeť regulátoru – páky, kterou pouštíte páru z kotle do válců. Zatáhl jsem za šňůru píšťaly, Praha pronikavě zaječela a já pomalu otevřel regulátor.

Náraz šel celým tělem. Kola pod námi dvakrát těžce proklouzla na kolejích a vysekla jiskry. Přišlápl jsem šlapku pískovače, křemenný písek se vysypal přímo pod obruče a mašina zabrala.

Bum, šaf, bum, šaf.

První těžké výfuky páry. Pohnula se celá ta tíha osmi vozů za našimi zády. Antonín nohou otevřel dvířka topeniště a dovnitř šlehla rudá záře. Hodil dvě lopaty koksu do rohů roštu, kde oheň nejraději prohořívá naprázdno, a práskl dvířky.

Vyrazili jsme do hanácké roviny.

Zpočátku jedete zvolna kolem výhybek a strážních domků, kde železničáři stojí v pozoru se žlutými praporky. Jakmile však minete olomoucké zahrady a koleje se narovnají mezi lány pšenice, můžete mašině popustit uzdu. Přitáhl jsem reverzní páku blíž ke středu, abych zkrátil plnění válců a šetřil páru, a přidal na regulátoru.

V tu chvíli vám vítr vrazí do tváře. Neměli jsme žádnou budku. Stojíte na holém plechu, před vámi horké čelo kotle sálající žár a do zad vám fouká ranní chlad. Z komína létají moury a saze do očí i za límec. Oči máte přimhouřené, nohy rozkročené proti házení plošiny a rukama neustále cítíte každý záchvěv páky.

Letěli jsme rovinou kolem Červenky rychlostí skoro čtyřiceti kilometrů v hodině. Pro lidi u trati to byl zázrak. Ženci na polích pouštěli kosy a zírali s otevřenou pusou. Koně se stavěli na zadní, psi štěkali a u každé vsi stály na mezích zástupy ženských v bílých šátcích. Všechno splývalo do jedné šmouhy – pole, kostelní věže a náš bílý dým valící se po strništích.

Kolem osmé jsme minuli Mohelnici a rovina skončila. U Zábřehu se trať vnořila do sevřeného údolí Moravské Sázavy. Tady začínalo stoupání k zemské hranici a k České Třebové.

Tady se pozná mašinfíra. Do kopce musíte držet plný kotel páry, ale nesmíte ho přelít vodou, aby neztratil dech. Praha neměla vstřikovače. Vodu do kotle tlačila pístová čerpadla napojená na křižák – pumpovala tedy jenom tehdy, když se točila kola. Jakmile vlak stál, nedostala se dovnitř ani kapka.

Antonín se oháněl lopatou, pot mu stékal po černé tváři a košili měl propálenou od jisker. Zkusil jsem páku pojistného ventilu. Pára měla sílu. Řezali jsme oblouky podél skalnatých strání, dole hučela řeka a vzduch voněl vlhkým kamením a jehličím.

A v táhlém stoupání před Krasíkovem jsem to uslyšel.

Mezi pravidelným dusáním výfuků se ozval cizí zvuk. Suché klapání z levé strany pod nohama. Naše levé čerpadlo vynechávalo. Mosazná trubka z tendru se třásla a hladina ve vodočtu se zachvěla a začala klesat.

Vykřikl jsem přes hluk stroje: Antoníne! Otočil se s plnou lopatou, pohlédl na sklo a ztuhl. Ve stoupání se voda v kotli přelévá dozadu, ale jakmile přejedeme hřeben, odhalí se strop topeniště. Chvíle bez vody nad žhavou mědí a strop povolí.

Zkusil jsem kohouty a pustil pravou pumpu. Z horního šla suchá pára, ze spodního voda. Hladina klesala rychle. Zasekla se sací záklopka v pumpě – zrnko písku z olomoucké vody nebo nitka koudele zabránily kuličce dosednout.

A v téže vteřině jsme vyjeli ze skalního zářezu do oblouku před tatenickým mostem.

Vykoukl jsem dopředu a zatrnulo ve mně.

Přímo na novém štěrku mezi kolejnicemi stáli lidé z okolních vsí. A uprostřed trati dřevěný vůz naložený pytli se dvěma zapřaženými voly. Zvířata byla vyděšená, sedlák lomcoval opratí, ale vůz uvázl kolem v hlubokém kamení.

Byli jsme od nich sotva sto sáhů. Necelejch třicet vteřin.

Zatáhl jsem za šňůru píšťaly třikrát krátce – poplašné návěstí pro brzdaře. Na plošinách vagonů se muži opřeli vahou do klik ručních brzd. Špalky s jekotem dosedly na kola a vlak sebou trhl.

Zavřel jsem regulátor a popadl velkou reverzní páku rozvodu. Dát protipáru v rychlosti znamená přervat páku proti tahu stroje. Zapřel jsem se nohama, ramena zapraštěla a s heknutím jsem přehodil rozvod na zpětný chod.

Opatrně jsem pootevřel regulátor o dva zuby.

Z válců se ozvalo temné zahučení a protipára zabrala. Písty tlačily proti směru jízdy, kola se s kvílením přestala točit dopředu a začala drhnout o železo. Vzduch zhoustl štiplavým dýmem z pálícího se kovu a dřeva brzd.

Antonín sypal písek ze všech sil. Sedlák na trati na poslední chvíli strhl vola do příkopu, druhé zvíře uskočilo za ním a dřevěná oj vozu praskla s hlasitým křupnutím.

Zavřel jsem regulátor a zastavili jsme.

Přední nárazník Prahy stanul sotva čtyři kroky od rozbitého vozu.

V rozlehlém tichu jen z pojistných ventilů s řevem unikala pára do korun stromů. Sedlák seděl v příkopu mezi lopuchy a vytřeštěně zíral. Zvířata funěla v mlází, ale celá. Nikomu se nic nestalo.

Jenže my stáli v kopci. Kola stála, pumpy nestlačily ani kapku a voda ve vodočtu lízala spodní okraj sklenice.

Poručil jsem: Antoníne, oheň dolů, hned!

Antonín popadl vědro, chrstl vodu na koks v tendru a vlhkým mourem pokryl žhavou vrstvu v topeništi, aby srazil plamen.

Já skočil z plošiny na štěrk s olověnou paličkou v ruce. Olovo na mosazi nezanechá rýhu. Klekl jsem k levému křižáku a třikrát zespodu rázně udeřil do ventilové komory. Klep, klep, klep.

Uvnitř to zacvakalo, jak kulička odskočila od nečistoty a sedla zpátky. Protočil jsem obtokový kohout na odvzdušnění. Horká voda mi stříkla na předloktí a popálila kůži, ale nebyl čas hekat.

Vylezl jsem zpátky na plošinu. Kývl jsem na Antonína: Povol brzdy na tendru!

Traťový strážník v zeleném kabátě už zahnal lidi z trati a pomohl odtáhnout trosky vozu. Mávl bílým praporkem, že můžeme.

Přehodil jsem páku dopředu. Voda byla nízko, nesměli jsme promarnit ani minutu. Kdybychom se nerozjeli, museli bychom vyhrabat oheň na koleje a čekat na pomocnou mašinu. To by byla hanba pro celou dráhu.

Jemně jsem otevřel regulátor. Praha vzdychla, kola škrtla, ale písek zabral. Vlak se pohnul. Nejdřív krokem, pak o něco rychleji. Oči jsem nespustil z pístu levé pumpy.

Křižák rozhýbal pístnici a z potrubí se ozvalo syté mlasknutí vody, která pod tlakem vrazila do kotle.

Vykřikl Antonín a zableskly se mu bílé zuby v černé tváři: Bere!

Hladina ve skleničce se zachvěla a začala stoupat. Za dvě minuty jsme měli vodu v polovině vodočtu. Zhluboka jsem vydechl a otřel si čelo mastným hadrem. Byli jsme z nejhoršího venku.

Stoupali jsme dál a vjeli do tatenického tunelu. Vjet s otevřenou mašinou do díry ve skále byl očistec. Tma hustá jako dehet, kouř se vrací na hlavu a pálí v plicích, stěny odrážejí rachot výfuků tak, že neslyšíte vlastní dech. Přetáhnete šátek přes ústa a držíte se madla. Ale jakmile jsme vyrazili zpátky na denní světlo do údolí Moravské Sázavy, slunce hřálo jako nikdy.

V České Třebové jsme měli první velkou zastávku. Bylo půl desáté.

Nádraží vonělo dřívím a gulášem ze staniční restaurace. Jakmile jsme zastavili u vodního jeřábu, Antonín otočil plechové rameno a studená voda se valila do tendru. Já vzal obchůzku. Hřbetem ruky jsem sáhl na každé ložisko. Byla horká, ale žádné nepálilo přes míru. Do mazniček jsem dolil olej a na křižáky přidal lžíci loje.

Železničáři nám podali na plošinu džbánek piva a uzený bok s chlebem v plátně. Nic lepšího jsem v životě nejedl. Poctivý žitný chleba s kmínem, maso vonící česnekem. A chladné pivo spláchlo mour z krku. Vrchní průvodčí ukázal stříbrné hodinky: Máme sedm minut zpoždění kvůli tomu vozu u Tatenic. Můžeme to dohnat? Řekl jsem a dožvýkal kůrku: V rovině u Labe to stáhneme.

A stáhli jsme to.

Z Třebové do Pardubic trať klesá podél tiché Orlice. Prosvištěli jsme choceňským tunelem a za Chocní se otevřela široká polabská rovina. Tady byly koleje rovné jako podle pravítka a já věděl, že můžu Praze věřit.

Tady jsme poprvé jeli přes padesát kilometrů za hodinu.

To už nebyla jízda, to byl let. Na otevřené plošině nemůžete při té rychlosti ani pořádně vydechnout, vítr rve slova od úst a patníky u trati kmitají jako plotové laťky. Všechno splyne do jednoho hromového tónu: rytmické bouchání spojů kolejnic – tak-tak, tak-tak – dunění tendru a čistý tep výfuků. Antonín přikládal s železnou pravidelností každé dvě minuty tři lopaty. Pojistný ventil jen lehce upouštěl páru.

V Pardubicích nás vítaly tisíce lidí. Nádraží bylo ověšené chvojím, lidé házeli na vozy luční kvítí a několik květů dopadlo i k nám na plošinu mezi koks a špinavé hadry. Antonín jednu kopretinu sebral a zastrčil si ji za stuhu čapky.

Doplnili jsme vodu a letěli dál.

Kolem Kolína slunce pražilo do tváře. Železo pálilo do podrážek i přes kůži bot. Oči bolely od větru a mouru, nohy ztuhly z vyvažování otřesů, ale v nitru jsem cítil hluboký klid. Stroj pracoval pro nás. Ložiska držela, pumpy spolehlivě bily svůj takt a rovná krajina nám ubíhala pod koly s nebývalou lehkostí.

Minuli jsme Český Brod, za ním Běchovice a zvedaly se kopce kolem Prahy.

Kolem čtvrté odpoledne se v oparu objevily první obrysy Prahy: katedrála na Hradčanech, věže Starého Města a kopec Vítkov. V Libni mi došlo, co se děje. Svahy pod Vítkovem, zahrady i střechy domů byly černé lidmi. Desítky tisíc Pražanů vyšly za hradby. Muži seděli na stromech, lidé mávali klobouky i šátky, a když jsem zatáhl za píšťalu, ozval se mohutný jásot, který přehlušil i rachot stroje.

Vjeli jsme k novému hradebnímu průlomu u Poříčské brány. Staré barokní hradby, které po staletí chránily město, byly proražené šesti mohutnými branami s klenbami pro železné koleje. V té vteřině se proťal starý svět s novým. Projeli jsme hradbami jako nůž chlebem.

A pak už se otevřelo pražské Státní nádraží.

Nádražní prostor mezi budovami byl plný kouře, světel a lidí. Vojáci drželi špalír, aby dav nezavalil koleje. Na peróně stála honorace i stovky obyčejných lidí, kteří se tiskli k zábradlí.

Zavřel jsem regulátor. Pára přestala proudit do válců.

Vlak zpomaloval a setrvačností tiše vplul mezi nádražní budovy. Brzdaři dotáhli šrouby a Praha zastavila přesně před vyzdobeným čelem nástupiště. Na nádražních hodinách bylo krátce po půl páté odpoledne.

Zvládli jsme to. Z Olomouce do Prahy za něco přes deset hodin, i se všemi zastávkami.

Otočil jsem kohouty, vyfoukl zbylou páru a opřel se o madlo brzdy. Teprve v té chvíli, když všechno utichlo, jsem pocítil třes v nohou. Podlaha se mi v hlavě pořád houpala v rytmu kolejí. Ruce jsem měl černé od mouru a kolomazi, obličej spálený od větru a v krku sucho.

Antonín si sundal čepici, utřel čelo a položil mi ruku na rameno. Vůbec nic neříkal. Jen se díval na jásající zástup. Páni v cylindrech házeli květiny a kapela spustila hymnu, která se mísila se zvony pražských věží.

Podíval jsem se na naši Prahu. Z komína stoupal jen tenký proužek dýmu, horké železo ztichlo a v pravidelných chvílích jemně loupalo, jak pomalu chladlo. Byla celá pokrytá prachem z polí tří krajů, ale stála tam jako vítěz.

Sestoupil jsem po stupíncích na kamenné nástupiště. Když se boty dotkly země, zavrávoral jsem. Nějaký pán v hedvábném kabátě ke mně přiskočil, popadl moji černou ruku a třásl jí, jako bych byl jeho bratr.

Volal do rámusu hudby: Vy jste hrdina, mistře! Tohle je nový věk!

Usmál jsem se a kývl. Nevěděl nic o sacích záklopkách, o uvízlém voze u Tatenic ani o tom, jak pálí strop topeniště, když v něm mizí voda. Pro něj to byl zázrak z novin. Pro mě poctivá práce s ohněm, vodou a železem.

Ale když jsem se otočil a podíval se skrz průlom v hradbách ven, odkud jsme přijeli, věděl jsem, že ten pán má pravdu. Ta úzká stříbrná čára kolejí, táhnoucí se přes lesy a hory až k moravským rovinám, už nikdy nezmizí. Čechy a Morava se v ten den zmenšily na dosah jediné ruky.

A já byl ten, kdo držel páku, která to všechno rozhýbala.