Havíř: Za stříbrem do tmy Kutné Hory roku 1400

Město stříbra

Když se řekne Kutná Hora, většina lidí vidí stříbrné groše, panské kamenné domy a pyšné věže kostelů sahající k nebi. Pro mě má tohle město jinou tvář a jinou vůni: voní spáleným hovězím lojem z kahanců, vlhkou skalní plísní, koňským potem u těžních strojů a těžkým sirným dýmem z hutí. Jsem Martin, táhne mi na šedesátku a přes čtyřicet let jsem prožil v temnotě pod zemí. Ruce mám jako staré kořeny dubu, v kloubech mi při dešti praská a na zádech nosím jizvy od padajícího kamení. Přesto vím, že každá z těch rýh na mých dlaních má svůj smysl. Chci vám vyprávět o jednom dni na podzim roku čtrnáct set, za panování krále Václava Čtvrtého. Nebyl to den obyčejný, i když tak zpočátku vypadal.

Ráno v chalupě

Všechno začalo za hluboké tmy. V říjnu po ránu bývá vlezlá zima, která zalézá za nehty dřív, než člověk protře oči. Probudil mě zvon z věže Panny Marie Na Náměti, kterému nikdo neřekne jinak než havířský kostel. Ten zvon má hluboký kovový hlas svolávající havíře na ranní šichtu. Vstal jsem opatrně ze slamníku, abych nevzbudil spící vnoučata, a protáhl ztuhlá záda. Moje žena Anna už stála u ohniště. Podala mi misku s teplou ovesnou kaší a do plátěné mošny zabalila kus tvrdého žitného chleba, uzený špek a sušené hrušky. Víc toho havíř na dvanáctihodinovou šichtu nepotřebuje. Hlad se pod zemí zahání snáz než žízeň.

Oblékl jsem kytli, halenu z hrubého plátna se širokou kapucí proti padajícímu kamení a věčně kapající vodě. Kolem pasu jsem utáhl opasek a uvázal na něj flek. Flek je kus tlusté hovězí kůže, který havíř nosí vzadu přes zadek. Bez něj by se nikdo do hlubiny neodvážil. Když sjíždíte po dřevěných skluzech, jedete po zadku celé desítky sáhů a flek vás chrání před rozedřením masa. Překontroloval jsem želízka a mlátek. Špičatým ocelovým klínem na dřevěné násadce a těžkým kladivem jsme vyhlodali celou Kutnou Horu ze skály, dlaň po dlani. Na krk jsem zavěsil železný kahanec s lojem.

Cestou k Oslu

Vyšel jsem do chladné ulice. Město se probouzelo v mlze stoupající od Vrchlice. Z dřevěných chalup i kamenných domů vycházely desítky postav v bílých halenách a všichni jsme mířili k šachtám Oselského pásma. Osel byl tehdy nejhlubším a nejbohatším dolem v zemi. Říkalo se, že kdo vládne Oslu, vládne pokladnici království. U rynku jsem minul ponocného se zhasnutou lucernou. Jen jsme na sebe kývli, v téhle chvíli havíř šetří dech na šachtu.

U šachty na Oslu panoval ranní shon. Ve dřevěném přístřešku stál těžní trejv, mohutné dřevěné kolo se svislou hřídelí poháněné čtyřmi koňmi. Chodili dokola ve tmě a prachu a vytahovali na lanech kožené okovy s vytěženou rudou i kožené měchy s důlní vodou. Pacholci sypali kamení na hromady. Vzduch páchl potem, kolomazí a mokrou hlínou.

V cechovní světnici

V cechovní světnici stál štajgér Kunz, urostlý chlap s přísnýma očima, který na tabulku křídou zapisoval nastupující havíře. Houkl na mě: Zdař Bůh, Martine. Odpověděl jsem starým hornickým pozdravem: Zdař Bůh, štajgére. V podzemí nezáleží na bohatství, tam je člověk v rukou Božích a závislý na kamarádech vedle sebe.

U stěny čekal můj parťák Vítek, šlachovitý padesátník, se kterým jsme v záseku stáli bok po boku skoro třicet let. Rozuměli jsme si beze slov. Stačilo klepnutí kladiva o skálu a věděli jsme, co se děje. Třetím byl mladý tahač huntů Janek, který vozil vylámaný kámen v dřevěném vozíku od čelby k těžní jámě. Poklekli jsme před křížem, odříkali modlitbu ke svaté Barboře a vykročili k šachtě.

Sestup do hlubiny

Z hlubiny stoupal chladný pach síry a zatuchliny. Křesadlem jsme zapálili knoty v kahancích. Plamínky slabě zaprskaly kouřivým žlutým světlem. Sestupovali jsme po dřevěných žebřících upevněných k výdřevě šachty. Žebříky byly oslizlé blátem a studené. Každý krok musel být jistý, ruka svírala příčky dřív, než noha opustila dřevo. Kahanec jsem držel v zubech za řemínek, aby obě ruce zůstaly volné pro lezení. Slyšel jsem jen těžký dech kamarádů a věčné kapání vody.

Lezli jsme skoro hodinu do hloubky přes sto sáhů pod povrch. Dole pod žebříky se otevírala hlavní štola zpevněná trámy. Tady už vzduch nebyl studený, panovalo tu těžké, dusné horko vystupující z útrob země. Voda nám sahala po kotníky a tekla v dřevěném korytu k jímce, odkud ji kožené měchy tahaly na povrch.

Oheň na čelbě

Vydali jsme se boční chodbou k našemu záseku. V noci se na čelbě sázel oheň. To je starý způsob, jak zdolat tvrdou křemennou skálu: večer se u stěny navrší hranice bukového dříví a zapálí se. Žár skálu rozpálí a ta popraská, takže ráno je křehká a poddá se ocelovým želízkům. Když jsme dorazili, vzduch byl plný štiplavého dýmu a skála ještě sálala jako pec.

Pověsil jsem kahanec na dřevěný kolík ve spáře. Svlékli jsme kytle a zůstali v plátěných spodkách a flecích, protože horko bylo k zalknutí. Vítek vzal čakan a začal odlupovat uvolněné bloky. Nasadil jsem želízko do pukliny v křemenném pruhu a opřel se do něj mlátkem. Kov narazil na kámen. V těsném prostoru se rozlehl zvonivý zvuk. Rána za ranou. Zpětný náraz projížděl do ramen, ale tělo chytilo svůj rytmus. Pot stékal po těle a tvořil z prachu černé bláto. Janek za námi házel kámen lopatou do huntu. V křemeni se rýsovala slibná šedá žilka stříbronosného leštěnce.

Zával

Pak se to stalo. Kolem desáté dopoledne se z chodby nad námi ozval podivný zvuk. Nebyl to běžný praskot výdřevy, ale hluboké, těžké zadunění, jako když hrom uhodí do země nad hlavou. Vzduch v chodbě prudce zakolísal a plaménky kahanců málem zhasly. Ze stropu se sypal štěrk. Janek leknutím upustil lopatu do bláta. Vítek strnul s napřaženým čakanem. Po dunění následoval táhlý skřípot dřeva a hned po něm zvuk, kterého se havíř děsí nejvíc — šumění valící se vody.

Zarazil jsem Janka, který se už chystal utíkat k šachtě: Stůj a ani se nehni. V podzemí tě zmatek spolehlivě zahubí dřív než padající skála. Vítku, vezmi kahanec a pojď se mnou.

Běželi jsme padesát kroků zpátky k místu, kde se naše dílo křižovalo se starou štolou. Noční žár ohně a otřesy uvolnily starou zakládku — jalové kamení naskládané ve vytěžených prostorách nad námi. Hromada kamení a jílu se propadla dolů a zavalila křižovatku.

Zával rozdrtil dřevěné koryto, kterým odtékala voda z horních pater. Rezavá voda neměla kam téct a rychle stoupala k lýtkům. Zával navíc ucpal větrací tah. Kouř ze spáleniště se vracel k nám, chodba se plnila dusivým dýmem a plaménky kahanců modraly — ubýval vzduch k dýchání.

Spor se štajgérem

V tu chvíli se z hlavní štoly přibrodil štajgér Kunz se dvěma havíři. Kunz mával rukama: Tohle je konec. Voda to zatopí k šachtě a kouř nás zadusí. Musíme tohle křídlo opustit, zatlouct fošnami a nechat vodu stéct dolů k jímce.

Zazdění chodby by znamenalo zkázu naší práce. Náš zásek se slibnou stříbrnou žilkou by skončil pod vodou, přišli bychom o podíl a poslali by nás ručně tahat vodu v měších.

Postavil jsem se před něj a řekl pevným hlasem: Zadrž, Kunzi. Ta voda nejde ze živého pramene, to se jen vylilo horní koryto. A ten zával není ze stropu, to se sesypala stará jalovina z horního patra. Já tu štolu pamatuju ještě jako kluk, když v ní dělal táta. Když vodu pustíme boční chodbou do starého trativodu a uvolníme vršek závalu, kouř odejde a za hodinu jsme v suchu.

Kunz viděl jistotu v mých očích. Zavrčel: Máš na to půl hodiny, Martine. Pak dám zatlouct pažení.

Řekl jsem: Janku, dones z hlavní chodby tlusté jedlové klíny a nová koryta.

Voda a dým

S Vítkem jsme skočili do břečky. Voda byla ledová a páchla železem a sírou. Našli jsme místo, kde koryto prasklo pod spadlým balvanem. Vrazili jsme pod něj těžké sochory, zabrali vahou těla a balvan odvalili stranou. Janek přiběhl s koryty. Vrazili jsme je pod proud a dřevěnými klíny odklonili vodu do staré boční štoly ústící do dědičné stoky. Hladina v chodbě okamžitě přestala stoupat a začala opadávat.

Zbýval ještě kouř. Vylezl jsem po kamení ke stropu, kde byl dým nejhustší. Zaryl jsem čakan do horní hrany závalu k fošnám výdřevy. Třikrát jsem zasekl, dřevo zapraštělo a povolilo. S Vítkem jsme vytrhli dva trámy a uvolnili průchod do starého větracího komína.

Větrací tah prudce nasál kouř a strhl ho vzhůru. V chodbě zahučelo, dým se rozptýlil a do tváře nás ovanul čerstvý vánek. Plaménky na kahancích vesele poskočily jasným plamenem.

Štajgér Kunz se díval na mizející vodu a pokýval hlavou. Řekl uznale: Dobrá práce, starochu. Zásek je tvůj.

Nová stříbrná žíla

Když jsem však zvedl kahanec ke stěně, kde se odtrhl balvan, zatajil se mi dech. Otřes odloupl velký plát boční skály. V plamenu se zaleskl široký pruh horniny. Měl tmavě šedou barvu s leskem a v puklinách se třpytily drátky kovu.

Zašeptal jsem: Vítku, podívej se na to. Vítek přistoupil blíž a přejel po skále prstem. Vydechl posvátně: Čistý leštěnec. Plný stříbrný šmit. Žíla jako z pohádky.

Zbytek šichty uběhl v horečném spěchu. Únava byla tatam. Želízka jen zvonila, jak jsme odlamovali těžké kusy kamene. Každý balvan vážil dvakrát tolik co jalovina, byl chladný a hutný. Janek plnil hunt za huntem a vozil je k šachtě. Naše káď na těžním laně byla vrchovatá rudou, ze které se stříbro jen smálo.

Ve čtyři odpoledne zazvonil signální zvonec oznamující konec šichty. Špinaví, promočení, s tvářemi černými od mouru a prachu, vylezli jsme po žebřících sto sáhů nahoru na denní světlo.

Zpátky na světlo

Když se po dvanácti hodinách vynoříte na povrch, je to pokaždé jako znovuzrození. Říjnové slunce sice bledlo, ale pro oči navyklé na temnotu bylo tak ostré, že jsme museli mhouřit víčka. Vzduch voněl podzimním listím, vlhkou hlínou a pečeným chlebem z nedaleké pekárny. Byla to nejsladší vůně na světě.

U šachty vyklápěli naši rudu na dubový stůl. Přišel štajgér Kunz i královský urburéř — úředník v soukenném plášti s kožešinou, který dohlížel na královský podíl, urburu. Král Václav Čtvrtý si z každého centnýře rudy nárokoval osminu. Písaři bedlivě vážili každý kámen na mosazných vahách.

Urburéř vzal do ruky náš kámen a poklepal stříbrným kladívkem. Řekl štajgér: Z Oselského pásma, zásek Martina a Vítka. Dneska zachránili chodbu a narazili na panenskou žílu. Úředník zapsal váhu na pergamen. Je to poctivá ruda. Půjde hned do první tavby k Vrchlici. Král potřebuje stříbro na mincování ještě před svatým Martinem.

Do hutí u Vrchlice

Jako staršímu havíři mi náleželo doprovázet rudu k hutím, abych dohlédl, že se naše várka nepomíchá s cizí. Podle výtěžku stříbra se totiž počítal náš týdenní podíl. Umyl jsem si tvář v kádi s vodou, oblékl suchou kytli a sedl na vůz tažený valachy.

Vůz drkotal po kamenité cestě dolů do údolí Vrchlice. Cestou jsme míjeli rozestavěný chrám svaté Barbory. Staveniště bylo plné lešení, kameníci z parléřovské huti tesali pískovcové kvádry a jemné fiály. Všude zněl tlukot kamenických kladívek. My havíři jsme na ten chrám dávali každý týden ze své mzdy groš ke groši. Byli jsme hrdí na naši patronku.

Když jsme sjeli k Vrchlici, vstoupili jsme do jiného světa. V dole vládne ticho přerušované jen bušením kladiv, ale v údolí panoval ohlušující řev a žár. Říčka Vrchlice byla spoutána jezy a náhony pohánějícími desítky dřevěných vodních kol. Ta kola zvedala okované klády ve stoupách, které drtily rudu na štěrk, a dmýchala obrovské kožené měchy u pecí. Vzduch byl prosycen kouřem a pachem síry a olova. Z pecí šlehaly rudé plameny a hutníci v tlustých kůžích pobíhali kolem.

Vyhledal jsem starého hutníka Bartoše s vousy ožehnutými jiskrami. Pozdravil jsem: Zdař Bůh, Bartoši. Vedu stříbro z Osla, samý čistý šmit. Bartoš si prohlédl hrst kamene na dlani a usmál se: Pěkná ruda, Martine. Půjde rovnou na pražení a pak do pece s olovem.

Sedl jsem si na lavičku a pozoroval zázrak hutnického řemesla. Ruda se nejprve na hromadách dříví pražila, aby z ní vyprchala síra. Pak se vsypala do vysoké kamenné pece střídavě s dřevěným uhlím a olovem. Olovo je v huti nejlepším přítelem stříbra: v žáru se roztaví dřív, steče dolů a jako houba vsákne stříbro ze skály, zatímco jalový kámen odplave jako struska na povrchu.

Když Bartoš sochorem prorazil ucpávku ve dně pece, vyvalil se proud žhavého kovu. Tekl do jímky jako tekuté slunce a osvětloval celou huť jasným světlem. Této těžké slitině olova a stříbra se říká dílo.

Dílo pak putovalo do vyháněcí pece. Tady na roztavený kov dnem i nocí foukal silný proud vzduchu z měchů. Olovo se okysličovalo a měnilo ve žlutou strusku, klejt, kterou hutníci stahovali škrabkami.

Bochník stříbra

Na dně pece pod shořelým olovem nakonec zůstal ležet těžký bochník stříbra. Když zchladl, byl matně bílý a neuvěřitelně těžký. Vážil skoro půl centnýře a byl v něm výsledek práce stovek rukou — naší dřiny v podzemí, práce tahačů, koňských trejvů i hutníků u pecí.

Stříbrný bochník byl označen úřední pečetí a naložen na krytý vůz střežený ozbrojenými biřici. Doprovázel jsem ho dál do královské mincovny.

Vlašský dvůr

Stoupali jsme zpátky k městu, k Vlašskému dvoru. Byla to mohutná kamenná pevnost obehnaná hlubokým příkopem a hradbou. Právě sem svolal před sto lety král Václav Druhý mincmistry z italské Florencie, aby dali českému stříbru pevný řád a začali razit slavný pražský groš.

Na nádvoří se pohybovali lidé v drahých sukních, písaři i němečtí kupci. V koutě u kašny měšťané vzrušeně debatovali o králi Václavovi Čtvrtém. Toho roku ho totiž němečtí kurfiřti prohlásili za sesazeného z římského trůnu a v Praze panoval neklid. Ale tady měla politika jinou váhu. Ať už v Říši vládl kdokoliv, kutnohorský groš byl králem peněz od Baltu po Benátky, a dokud z našich šachet teklo stříbro, město se panských sporů nebálo.

Vstoupili jsme do velké síně k vardajnovi, nejvyššímu zkušebníku ryzosti. Vardajn ukrojil ze stříbrného bochníku šponu dlátem a roztavil ji na misce z kostního popela, aby zjistil čistotu. Prohlásil vardajn a kývl na písaře: Ryzost sedí na patnáct lotů v hřivně. Mincmistr může převzít várku k vyplacení.

Ražba grošů

Zavedli nás do chodby s průhledem do pregérských dílen, takzvaných šmiten. Kolem nádvoří bylo osm takových komor, pro každé horní město jedna. V dílnách byl ohromný rachot: třesk-třesk, třesk-třesk. Pregéři v kožených zástěrách drželi v ruce ocelové razidlo a těžké kladivo. Rychlý tovaryš kladl na spodní razidlo stříbrné kotoučky, střížky. Pregéř udeřil kladivem — jedna přesná rána — a na kotoučku se objevil obraz české koruny a hrdý dvouocasý lev s nápisem Grossi Pragenses. Údery byly pravidelné jako tlukot srdce. Mince padaly do košů s jasným cinkotem.

V mincmistrově kanceláři došlo na konečné zúčtování. Podle váhy naší rudy a vysoké ryzosti nám po odečtení královské urbury, nákladů na tavbu a podílu těžařstva vyplatili mzdu. Úředník mi vysázel na pult hromádku nových, ještě teplých pražských grošů a pár drobných penízů.

Vzal jsem mince do dlaně. Byly lesklé, ostré a těžké. Pomyslel jsem na to, jak stříbro z našeho záseku leželo v černé skále sto sáhů pod zemí, a teď mohlo koupit chléb, boty i dříví na zimu. Strčil jsem mince do koženého váčku u pasu a pevně ho zavázal.

Cesta domů

Když jsem vyšel z Vlašského dvora, slunce už zapadlo a obloha měla temně modrou barvu. Zastavil jsem se na rynku, kde trhovci pomalu skládali stánky. U pekařky jsem koupil velký pecen čerstvého žitného chleba s kmínem, ještě voněl pecí. Zaplatil jsem jedním grošem a pekařka mi vrátila drobné haléře. U řezníka jsem vzal kus uzeného boku a u rybáře soleného slanečka.

Kráčel jsem domů úzkými uličkami. Tělo mě bolelo, každý krok po hrubém dláždění připomínal ranní žebříky a dřinu se sochorem. Byla to však dobrá bolest po poctivě vykonaném díle. Z oken prosvítalo světlo svíček, ze dvorů voněl kouř a z hospod se ozýval smích a cinkání cínových korbelů. Havíři po šichtě splachovali prach z hrdla pivem.

Když jsem došel k naší chalupě, vzal jsem za kliku. Uvnitř bylo teplo, v peci praskalo březové dříví a v hrnci voněla polévka ze sušených hub, tuřínu, hrachu a ječných krupek. Moje žena Anna vzhlédla od přeslice. V očích měla otázku, kterou mají všechny ženy havířů: Jsi celý?

Položil jsem pecen chleba i váček s mincemi na stůl a řekl: Zdař Bůh. Anna se usmála: Zdař Bůh, Martine. Na rynku říkali, že na Oslu byl zával. Odpověděl jsem a zul si zablácené střevíce: Byl, ale skála nám dala víc, než chtěla vzít.

Nalila mi misku horké polévky a podala džbánek s lehkým pivem. Sedl jsem k dubovému stolu, nohy natáhl k teplé peci a pocítil klid. V koutě tiše oddechovala vnoučata.

Večerní zvon

Z věže kostela svatého Jakuba se právě v tu chvíli rozezněl večerní zvon k nočnímu klidu. Jeho hlas byl hluboký a pokojný. V dálce na návrší se v temnotě třpytily rudé ohně pecí, kde tavba nikdy neustává, a dole u Vrchlice klapala vodní kola.

Kutná Hora nikdy úplně nespí. Je to město zrozené ze stříbra a ze vzdoru lidí proti temnotě a tvrdé skále. Zítra ráno, až zvon Panny Marie Na Náměti znovu udeří do tmy, vstanu, obléknu bílou kytli, uvážu flek a vezmu kahanec. Sestoupím sto sáhů dolů do chřtánu země, abych z ní vysekal kousek dalšího dne. Ale dnes v noci mě hřeje pec, ve váčku cinká groš a vím, že dokud staří havíři udrží v rukou želízko a mlátek, naše hory nevydají své bohatství nadarmo.