Ponocný: Praha roku 1845 mezi mlhou a ohněm

Mlha nad Prahou

Ten večer na konci října roku tisícího osmistého čtyřicátého pátého ležela nad Prahou studená mlha. Od Vltavy se valil lezavý chlad, plazil se po kamenném nábřeží a halil křivolaké uličky Starého Města do šedivého šera. Ve vzduchu byl cítit kouř ze starých zdí a tlejícího listí. Lidé už seděli doma u kachlových kamen a chystali se spát. Pro mě však noční služba teprve začínala.

Jmenuji se Matěj a sloužím jako ponocný na Starém Městě patnáctým rokem. Můj rajon nebyl malý. Začínal u radnice, kroutil se kolem Týna k Celetné, obcházel Ovocný trh, pak mířil k Havelskému rynku, Uhelnému trhu a dolů ke Kamennému mostu. Odtud zpátky kolem Klementina, přes temná zákoutí Anenské čtvrti a podél bran Židovského Města až k Františku. Byla to čtvrť dřevěných krovů a pavlačí. Stačila jediná jiskra, neopatrně odložený popel nebo převržená svíčka, a půlka farnosti lehla popelem.

Výstroj ponocného

Než jsem opustil svou světničku, zkontroloval jsem výstroj. Nejdříve těžký soukenný plášť podšitý vlnou, který neprofoukl ani vítr od řeky. Na nohy vysoké boty z hověziny, poctivě napuštěné lojem proti vodě. Do pravé ruky čakan – jasanovou hůl s železným bodcem a sekerkou, oporu na kluzkých kamenech i obranu proti lapkům. Přes rameno řemen s volským rohem a do levé ruky plechovou lucernu. Křesadlem a troudem jsem vykřesal jiskru a zapálil lojovou svíčku. Žluté světlo ozářilo dlažbu a vzduch provoněl teplý lůj.

Devátá hodina na rynku

Vyšel jsem ven, právě když orloj na radniční věži odbíjel devátou hodinu večerní.

Těžké údery se nesly nad prázdným rynkem. Poslední opozdilci ještě spěchali se staženými klobouky k domovům. Platila policejní hodina: po desáté musely být šenky zavřené, brány uzamčené a v ulicích klid. Z Celetné ulice zarachotila prázdná pekařská kára, kterou táhl učeň Jakub.

Pánbůh dej dobrý večer, mistře Matěji, houkl na mě.

Dejž to Pánbůh, Jakube, odpověděl jsem. Ať se pečení daří. Koukej mazat domů, než začnou zvonit desátou!

Chlapec kývl, kára odhrkotala a náměstí ztichlo docela.

Stál jsem uprostřed tichého prostranství. Praha prožívala zvláštní časy. Dole na Poříčí se před dvěma měsíci otevřelo nové státní nádraží a do města dorazil první parní vlak. Lidé o tom mluvili s úžasem, ta rychlost, dým a hukot strojů! Byla to předzvěst nového věku. Ale tady, mezi gotickými štíty Týna a tichými paláci, patřila noc starému světu: tmě, chladnému kameni a osamělému kroku ponocného.

Vydal jsem se Celetnou ulicí k Prašné bráně. Domy se tyčily do tmy jako kamenné útesy a okenice v přízemích byly zabedněné železnými tyčemi. Jen vysoko v patrech za těžkými závěsy probleskovala světla lamp, kde advokáti a písaři ještě rovnali své spisy.

Konec představení ve Stavovském divadle

U Prašné brány jsem zabočil na Ovocný trh. Zdejší ticho však náhle prořízl ruch. Zrovna končilo představení ve Stavovském divadle. Z portálu proudilo panstvo – páni v cylindrech kouřili viržinka, dámy v hedvábných šatech opatrně našlapovaly po kamenných schodech. Vzduch voněl tabákem, parfémy a koňským potem. Kočáry popojížděly, koně frkali a kopyta jiskřila o dlažbu. Stál jsem ve stínu Karolina, opřený o čakan. Pár hejsků se ušklíblo mému plášti. Nehnul jsem brvou. Pro ně byl svět plný lesku, ale za hodinu budou všichni spát v peřinách a jejich bezpečí bude ležet v mých rukou.

Do půl hodiny ruch opadl. Poslední kočár odhrkotal, sluha zhasnul lucerny, těžký zámek divadla cvaknul a tma spolkla celé náměstíčko.

Vytáhl jsem hodinky na řetízku. Ukazovaly přesně deset. Z věže kostela svatého Havla se ozval zvon a hned nato mu odpověděl Týn.

Desátá hodina a volský roh

Přiložil jsem volský roh ke rtům a vdechl chladný vzduch. Do ticha zazněl táhlý tón, který se odrazil od Karolina a rozběhl se prázdnými uličkami. Pozvedl jsem lucernu a hlubokým hlasem zazpíval starou ponocenskou notu:

Odbila desátá hodina, chval každý duch Hospodina, i Ježíše, jeho Syna! Opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden, chraňte se zlodějů a zlého, odpočívejte v pokoji!

Ten hlas nebyl jen hlášením času. Byla to kotva pro spáče za zavřenými okenicemi – znamení, že město nespí samo.

Z Ovocného trhu jsem zamířil do Havelské uličky. Ve dne tu pulzoval nejrušnější trh ve městě, teď tu vládlo hrobové ticho. Dřevěné krámy stály přikryté plachtami zatíženými kameny. Prošel jsem mezi nimi a hrotem čakanu zkusil zámky truhlic. Všechno pevně drželo. Jen zpod pultu vyklouzla krysa a zmizela ve stoce.

Zavírací hodina u hospody

Přes Uhelný trh, kde z kašny bublala studená voda, jsem došel k hospodě U Tří kozlovic. Zpod vrat prosvítal proužek světla a zevnitř dozníval smích. Třikrát jsem udeřil patkou hole do dřeva. Zástrčka zarachotila a ve škvíře se objevila tvář hostinského Vondráčka.

Už odbila desátá, mistře, řekl jsem klidně. Dobře znáte nařízení. Za chvíli tudy projde hlídka. Vyprovoďte hosty, zhasněte svíce a nezapomeňte zavřít kamna.

Spolehni se, Matěji. Klidnou službu přeju.

Počkal jsem, dokud nevyšli tři tovaryši. Když spatřili čakan a lucernu, uctivě pozdravili a ztratili se v temnotě. Vrata zapadla, klíč se otočil a ulice potemněla docela.

K řece a na Kamenný most

Pokračoval jsem k Betlémskému náměstí a k řece. Kolem Klementina se zvedaly chladné zdi jezuitské koleje, působící jako mohutná pevnost. V chodbách spaly tisíce starých knih a na astronomické věži učenci pozorovali hvězdy. Dnes však byla věž utopená v mlze a v celém ohromném bloku nesvítilo jediné okno.

Vyšel jsem na Křižovnické náměstí před Mosteckou věž. Zde do mě narazil ostrý vichr od Vltavy a dunivý hlas řeky padající přes Staroměstský jez. Voda hučela a tříštila se o ledolamy pod mostem. Na protějším břehu se rýsovala silueta Hradčan.

Vstoupil jsem pod klenbu věže. Na mostě panovala posvátná prázdnota. Sochy světců stály podél zábradlí jako němí svědkové v mlze. U malé budky seděl noční mostní hlídač, vysloužilec Václav. Zaklepal jsem na rám a on pootevřel okénko.

Klid na vodě, Matěji? zeptal se ochraptěle.

Všude klid, Václave. Z Malé Strany nikdo nepřechází?

Ani živá duše od devíti. Vem si loka pálenky na zahřátí.

Zavrtěl jsem hlavou. Ve službě nepiju. Ponocný s motolicí neuslyší praskot trámů ani krok ve dvoře. Zahřeju se chůzí.

Máš úplný recht. Tak pánbůh s tebou.

Zavřel okénko a já se obrátil zpátky do města.

Labyrint uliček

Bylo půl dvanácté. Čekala mě nejzrádnější část obchůzky: labyrint uliček kolem Řetězové a Anenské. Domy tu stály tak blízko, že z dřevěných pavlačí si lidé mohli podat ruku. Mezi střechami zůstával jen proužek černého nebe. V těchto uličkách žila chudina – nádeníci, pradleny a nosiči vody. Tady musel člověk spoléhat na sluch a čich a zkoušet domovní závory. Nezamčený dům byl pozvánkou pro zloděje.

Stín v Řetězové ulici

V Řetězové ulici, v hlubokém stínu pod portálem, se náhle pohnul stín. Ztuhl jsem, sevřel topůrko čakanu a posvítil do tmy.

Stůj na místě! Kdo je tam? vykřikl jsem pevně. Vylez na světlo!

Z výklenku se vysoukala sehnutá postava. Byl to starý Prokop, hadrník a sběrač kostí z Františku. Neškodný poloslepý samotář, který žil z toho, co jiní vyhodili.

Pro smilování Kristovo, pane Matěji, to jsem jen já, šeptal stařec a třásl se chladem.

Prokope, co tady bloumáš? Víš, že po desáté nesmíš být venku. Kdyby tě sebrala patrola, skončíš v šatlavě!

Řezník z Dlouhé mi dovolil vybrat kosti až po zavření, ukazoval nůši plnou kostí a starých hadrů. Už běžím k řece, přísahám!

Těžce jsem vzdychl. V takové mrazivé noci by v šatlavě mohl nastydnout navždy.

Běž zadem přes Rybnou, mávl jsem rukou. A pospíchej, ať nezmrzneš.

Zaplať vám to Pánbůh, pane Matěji, ať vás svatý Florián opatruje! zamumlal staroch a ztratil se v mlze.

Svatý Florián, patron hasičů. Jako by to bylo osudové znamení.

Půlnoc

Z věže odbila půlnoc. Znovu jsem zatroubil na volský roh a odzpíval dvanáctou hodinu do prázdných ulic. Po půlnoci nastává nejtěžší doba. Tělo tuhne, chlad se prokousává přes vlněný plášť a do očí se vkrádá těžký spánek. Člověk musí neustále chodit, aby neusedl na schod podloubí a nezmrznul.

Zamířil jsem k severu, kolem zdí Židovského Města. V roce pětačtyřicátém bylo ghetto ještě světem za zamčenými branami. Panovalo tu posvátné ticho. Zpoza zídek starého hřbitova vanul pach vlhké hlíny a mechu, náhrobky stály pod věkovitým břečťanem. Prošel jsem kolem Staronové synagogy a zamířil do čtvrti Na Františku mezi koželuhy a rybáře. Vzduch tu páchl tříslem, rybinou a dřívím z vorů na Vltavě.

Pach ohně

Bylo krátce po půl třetí ráno, když mě cosi udeřilo do chřípí.

Zastavil jsem se a nasál vzduch. Nebyl to zápach ryb ani obvyklý kouř z komínů. Byl to štiplavý, nasládlý pach doutnajícího dřeva a suché slámy – pach ohně.

V nočním městě není horšího nepřítele. Oheň ve spleti dřevěných pavlačí dokáže za hodinu proměnit celou čtvrť v popel.

Šel jsem přímo za pachem do dvora mistra sedláře. Vrata byla zavřená na západku. Nahlédl jsem spárou dovnitř. V koutě pod dřevěným schodištěm na pavlač to rudě žhnulo. Ve vědru doutnala hromada pilin a zbytků kůže, kam tovaryš vysypal popel z kamen. Z vědra stoupal dým a plamínky začínaly olizovat suché fošny. Za deset minut by oheň vystřelil po pavlači přímo pod střechu.

Hašení ve dvoře

Nebylo kdy váhat. Zasadil jsem hrot čakanu mezi křídla vrat proti západce a vší silou zapáčil. Skoby ve zdi zaskřípaly, západka povolila a vrata se rozrazila.

Vběhl jsem do dvora, postavil lucernu na zem a přiskočil ke kádi s dešťovou vodou. Patkou hole jsem prorazil led, popadl plechové vědro a vychrstl vodu na doutnající piliny a hořící schod.

Ozvalo se divoké zasyčení. Vyrazil oblak bílé páry a zápach spáleniště. Nabral jsem druhé vědro, pak třetí a polil stěnu i trámy. Okovanou botou jsem rozhrabal mokrý popel na kamenech, abych se ujistil, že nezůstala jediná jiskra.

Teprve v tu chvíli vyběhl na pavlač mistr v noční košili se svícnem v ruce. Za ním vykoukla žena a v bytě plakaly děti.

Klid, mistře Beneši! Tady ponocný Matěj! zavolal jsem nahoru. Zloději to nejsou, ale oheň jste tu měli! Podívejte se pod schody. Ještě chvilku a hořeli jste jak pochodeň!

Sedlář seběhl dolů. Když spatřil očouzené trámoví a černý popel ve vodě, zbledl jako křída. Floriáne svatý, ten kluk nešťastný, říkal jsem mu, ať popel nosí do jímky na ulici...

Ráno mu vyčiňte, mistře, řekl jsem a otíral pot z čela. Teď vezměte ještě dvě vědra vody a prolijte to. A spravte vrata, musel jsem vypáčit západku.

Mistr mě chytil za plášť a v očích měl slzy: Matěji, zachránil jste nám dům i celou rodinu. Přinesu vám stříbrné tolary...

Nechte peníze v truhle, mistře, odmítl jsem. Tohle je má služba. Dnes jsem pomohl já vám, zítra zase vy ušijete poctivý postroj pro koně. Jen hlídejte tovaryše a děkujte Bohu, že nefoukal vítr od řeky.

Počkal jsem, až mistr nanosil další vodu a schody zalil. Pak za mnou vrata zevnitř zapřel trámkem.

Když jsem vyšel na ulici, nohy se mi chvěly úlevou po vypětí. Vzduch byl čistý a studený. V dálce odbila čtvrtá hodina ranní. Noc zlomila svůj hřbet. Pozvedl jsem volský roh a zatroubil do tmy. Ten tón byl pevný a plný vděčnosti. Stará slova o opatrování ohně nebyla jen rituálem – byla živou skutečností, která právě zachránila střechu nad hlavou spícím lidem.

Město se probouzí

Po čtvrté hodině začalo město zvolna ožívat. Byla to nejkrásnější část služby, kdy se tma vzdává a do ulic se navrací život. V Dlouhé třídě voněl vzduch docela jinak. Z mříží pekařství sálalo teplo a valila se vůně kvasu, pečeného žita a kmínu. Když jsem nahlédl do suterénu, viděl jsem tovaryše poprášené moukou, jak sázejí do pece bochníky chleba a vytahují zlatavé pletýnky.

Mladý učeň vykoukl na ulici a s úsměvem mi podal čerstvě upečený rohlík, ještě horký a křupavý.

Pánbůh zaplať, chlapče, řekl jsem a s chutí se zakousl. Po dlouhé noci v mrazu chutnal jako panské jídlo.

Píšťala lokomotivy

Když jsem mířil zpátky k Masné ulici, prořízl ranní ticho ostrý zvuk. Byla to parní píšťala lokomotivy z nového nádraží na Poříčí. První ranní vlak se chystal vyrazit na cestu na Moravu. Pára zasyčela a hvizd se nesl přes střechy Starého Města.

Zůstal jsem stát a naslouchal. Ten zvuk patřil zítřku – světu železnic, továren a parních strojů. Napadlo mě, jak dlouho ještě bude město potřebovat ponocného s lucernou a čakanem. Možná za dvacet let natáhnou plynové lampy a noční klid svěří policejním strážníkům s hodinkami. Svět se hnal kupředu. Ale dnes v noci byla stará Praha ještě vděčná za člověka, který chodil v jejím stínu, bděl nad jejími sny a včas uhasil plamen, který mohl zničit dílo předků.

Svítání nad Vítkovem

Nebe nad Vítkovem začínalo blednout. Temná modř noci ustupovala stříbrnému oparu a na východě se objevil úzký proužek narůžovělého světla. Město se probouzelo.

Z Celetné ulice zarachotily selské vozy. Sedláci přiváželi mléko ve velkých konvích, vejce a máslo. Od koňských nozder stoupaly obláčky páry a biče práskaly do chladného vzduchu. Domovníci odemykali vrata a vycházeli první dělníci a služebné. V podloubích začala šustit březová košťata metařů.

Došel jsem doprostřed Staroměstského náměstí. Věže Týna se rýsovaly proti růžovému nebi a první chladné ranní světlo se dotklo radniční věže. Orloj se rozezněl ranním zvoněním. Odbila šestá hodina ranní.

Poslední troubení

Odložil jsem čakan, přiložil roh k ústům a naposledy zatroubil. Tentokrát to nebyl varovný tón do tmy, ale pozdrav novému dni. Pak jsem naposledy zazpíval:

Odbila šestá hodina, chval každý duch Hospodina! Vstávejte, lidé, k práci své, přijměte světlo dnešního dne, ať Pánbůh vaše kroky řídí!

Trhovkyně na rynku se usmály a kývly na pozdrav. Otevřel jsem dvířka lucerny. Ze svíčky zbýval jen škvarek knotu v loužičce loje. Foukl jsem do plamínku. Zhasl a k nebi vystoupal proužek kouře. Má služba pro tuto noc skončila.

U vrat radnice stál městský strážník v modrém stejnokroji.

Všechno v pořádku, Matěji? zeptal se s rukou na opasku.

Všechno v pořádku, pane strážníku, odpověděl jsem. Město spalo pokojně. Jen u mistra na Františku chytlo vědro pod schody, ale včas jsme to uhasili. Žádné škody nejsou. Můžete převzít hlídku.

Předal jsem hlášení, opřel se o čakan a pomalým krokem se vydal do své světničky. Nohy mě bolely, ramena byla ztuhlá a víčka těžkla únavou, ale v srdci jsem cítil hluboký mír člověka, který poctivě vykonal své dílo.

Doma

Doma postavím čakan do kouta a shodím těžký plášť. Na plotnu dám hrnek bylinkového čaje, usednu k oknu a budu naslouchat, jak se pode mnou probouzí živá Praha. A pak usnu spravedlivým spánkem ponocného, který ví, že město prožilo další noc v bezpečí.