Nebe nad Českem: Co uvidíme v listopadu na obloze?

Listopadový podvečer

Je listopadový podvečer. Možná se vracíte domů, kráčíte chladnou ulicí nebo se jen díváte z okna a překvapí vás, jak rychle padla noc. Sotva mine pátá hodina odpoledne, a venku už leží hluboký soumrak. Slunce prvního listopadu zapadá v Praze v šestnáct třicet pět a úplná tma nastává v osmnáct dvacet osm. Na konci měsíce, třicátého listopadu, mizí za obzorem už v patnáct padesát devět a tma vládne od osmnácti hodin. Listopad přináší chlad a sychravo, ale pro nás, kdo rádi vzhlížíme k nebi, otevírá dlouhé hodiny temné oblohy. Všechny časy a směry počítáme pro Prahu a středoevropský čas. Pojďme se společně podívat, co nám nebe nad Českem v tomto měsíci nabízí.

Měsíc a superúplněk

Průvodcem noci je Měsíc. Právě jeho fáze určují, kolik hvězd na obloze spatříme, a listopad nám předvede celou jeho proměnu.

V pondělí devátého listopadu nastává nov. Měsíc stojí u Slunce a v noci z něho nespatříme nic. Dny kolem sedmého až jedenáctého listopadu proto přinášejí ty nejtmavší noci měsíce – ideální čas pro pozorování slabých mlhovin a vzdáleného vesmíru, kdy oblohu neruší měsíční svit.

V dalších dnech Měsíc dorůstá a sedmnáctého listopadu dospěje do první čtvrti. V úterý dvacátého čtvrtého listopadu v patnáct padesát tři pak nastane úplněk. A je to výjimečný úplněk – takzvaný superúplněk. Měsíc totiž právě v době úplňku projde přízemím své eliptické dráhy a přiblíží se Zemi na pouhých tři sta šedesát jedna tisíc kilometrů, takže bude na pohled o něco větší a výrazně jasnější než obvykle. Večer dvacátého čtvrtého listopadu ho spatříme stát nedaleko stříbřitého chomáčku Plejád v souhvězdí Býka, i když v jeho záři je uvidíte spíš triedrem.

Saturn ve Velrybě

Vyjdeme-li ven brzy po setmění, kolem osmé večer, upoutá náš zrak na jihu klidně svítící nažloutlé těleso. Je to planeta Saturn. Listopad tráví v souhvězdí Velryby, kde svítí jako osamělý maják. Nechvátá – na začátku měsíce zapadá za západní obzor kolem čtvrté hodiny ranní, na konci měsíce kolem druhé.

Představme si ten pohled. Když k Saturnu obrátíte obyčejný triedr, uvidíte, že to není pouhá tečka, ale lehce protáhlý ovál. A malý dalekohled vám odhalí jeho prstence: nesmírně tenkou desku z miliard ledových úlomků a balvanů, které obíhají kolem obří plynné planety jako třpytivý závoj.

Andromeda a mýtus o Perseovi

Přímo nad našimi hlavami, v samém zenitu, se klene souhvězdí Andromedy, navazující na velký čtverec Pegasa.

Váže se k němu starý řecký mýtus. Královna Kasiopeja se pyšnila, že je krásnější než mořské nymfy. Rozhněvaný bůh Poseidón poslal na pobřeží obludu Kétos a nevinná princezna Andromeda musela být přikována ke skále jako oběť. Hrdina Perseus ji však v okřídlených sandálech včas zachránil. Tento příběh máme vepsaný přímo do hvězd: Kasiopeju jako jasné písmeno em vidíme severně od Andromedy, směrem k Polárce, Perseus spěchá z východu a obluda Kétos leží dole na jihu v souhvězdí Velryby – přesně tam, kde tiše plane Saturn.

Galaxie v Andromedě

V Andromedě se však ukrývá ještě hlubší zázrak: Galaxie v Andromedě, označovaná jako Em třicet jedna. Za jasné noci ji nad řetězem hvězd spatříme pouhým okem jako slabý mlhavý obláček. Zkuste si malý myšlenkový pokus: je to jeden z nejvzdálenějších objektů, které dokážeme bez dalekohledu zahlédnout. Světlo odtud putovalo k naší sítnici dva a půl milionu let – vydalo se na cestu v době, kdy se v Africe objevovali první lidé rodu Homo.

Až do dvacátých let minulého století si astronomové mysleli, že jde o mlhovinu uvnitř naší Mléčné dráhy. V letech 1923 a 1924 však Edwin Hubble na kalifornské observatoři Mount Wilson pomocí velkého dalekohledu rozlišil proměnné hvězdy a dokázal, že jde o samostatný hvězdný ostrov zhruba bilionu sluncí. A za několik miliard let se naše dvě galaxie k sobě přiblíží a možná se srazí a splynou v jednu.

Opozice Uranu a Herschelův objev

Listopad přináší i tiché setkání na samé hranici našich smyslů. V noci z dvacátého pátého na dvacátého šestého listopadu se planeta Uran ocitá v opozici se Sluncem v souhvězdí Býka. Země se nachází přesně mezi Sluncem a Uranem, takže je nám planeta nejblíže za celý rok a svítí po celou noc – i tak ale leží na samé hranici viditelnosti. V bezměsíčných nocích ji pod temnou oblohou spatříte i pouhým okem jako nepatrnou hvězdičku, ale v noci opozice vedle zářícího Měsíce pomůže triedr – v něm se ukáže jako chladný zelenomodrý bod.

Uran po tisíciletí nikdo neznal. Objevil ho v březnu roku 1781 William Herschel v zahradě svého domu v anglickém městě Bath vlastnoručně vyrobeným zrcadlovým dalekohledem. Původně si myslel, že našel kometu, ale brzy pochopil, že lidstvo poprvé od starověku objevilo zcela novou planetu, která rázem zdvojnásobila tehdy známý rozměr naší sluneční soustavy.

Mars u Jupitera a ranní planety

Zatímco večer vládne Saturn, druhá polovina noci patří přehlídce čtyř planet. Kolem jedenácté večer vycházejí nad východní obzor Mars a Jupiter v souhvězdí Lva. Právě šestnáctého listopadu kolem třetí ráno předvedou vzácné přiblížení: na obloze je bude dělit jen o málo víc než jeden stupeň. Můžeme si to představit zcela názorně – na nebi by se mezi ně vešlo sotva dva a půl měsíčního úplňku vedle sebe.

Ráno před svítáním se k nim přidá oslnivá Venuše v roli Jitřenky. V polovině měsíce vychází kolem půl páté a v průběhu listopadu stále dříve, přičemž spolehlivě přezáří všechny okolní hvězdy. A ve druhé polovině listopadu uvidíme nízko nad jihovýchodem i plachý Merkur, který na krátký čas vystoupí z ranní záře.

Leonidy

Vraťme se ještě do hluboké noci. V noci ze sedmnáctého na osmnáctého listopadu vrcholí meteorický roj Leonid. Letošní podmínky jsou neobyčejně příznivé: dorůstající Měsíc zapadá ve dvacet tři dvacet šest, právě když radiant ve Lvu vychází, takže druhá půlka noci je pro pozorování dokonale tmavá. Můžeme očekávat kolem patnácti rychlých meteorů za hodinu, zdánlivě vylétajících ze souhvězdí Lva. Proud prachových zrn trousí mateřská kometa Tempel–Tuttle. Když jím Země prolétá, částečky narážejí do atmosféry a ve zlomku vteřiny shoří.

Leonidy se nesmazatelně zapsaly do dějin. V noci na třináctého listopadu roku 1833 zažili lidé v Severní Americe meteorický déšť nebývalé síly. Během jediné hodiny padaly desetitisíce meteorů a lidé v úžasu vybíhali do ulic. Právě tento ohromující úkaz odstartoval vědecké zkoumání meteorů a o tři desetiletí později astronomové poznali, že meteory přicházejí z prachu komet, jehož proudy protínají dráhu naší planety.

Kam za tmavou oblohou

Kde si noční oblohu nejlépe vychutnat? Ve městech nám hvězdy bere světelný smog. Za skutečnou tmou se můžeme vydat do Jizerské oblasti tmavé oblohy, do Manětínské oblasti na Plzeňsku, na horské hřebeny Beskyd nebo hluboko do šumavských lesů.

Listopad bývá u nás často zatažený, plný nízkých inverzních mraků. Někdy pomůže vyjet na hory nad inverzi, kde se otevře průzračný vesmír. A když zůstaneme pod mraky v údolí, pomalá procházka nočním chladem má přesto své zvláštní kouzlo. Můžeme se zhluboka nadechnout s vědomím, že přímo za závojem mlhy se v dokonalém klidu dál otáčí velkolepý vesmírný hodinový stroj.

Na závěr

Saturn zvolna putuje Velrybou, Mars míjí Jupiter a světlo z galaxie v Andromedě právě teď, po dvou a půl milionech let, dopadá do horních pater naší atmosféry. Stačí se na chvíli zastavit a naslouchat tichému rytmu listopadové noci.